Neobyčejně obyčejný den

Je 15. července. Náš Máťa už od čtyř hodin ráno svým hlasitým kokrháním celému světu oznamuje, že je tady nový den a že se vyspávat dneska rozhodně nebude. Vím, že by mu Ludvík zato nejraději zakroutil krkem. A tak vstanu, vypiju sklenici vody a vyjdu ven, vypustit toho nadšeného zpěváka z kurníku.

Nebe má dnes obzvlášť nádhernou blankytnou barvu a slunce hřeje už od samého rána. Pozdravím včelky na záhonku s heřmánkem, zaliju ředkvičky, nasypu zobání Lalitě a kačátkům a teprve potom otevřu vrátka i té bandě neúnavných běžců z Indie.

Dělám tyhle obyčejné věci jako každé ráno, a přesto někde hluboko uvnitř cítím, že to dnes jen tak obyčejný den nebude.

A taky že ne. Hned ráno mi dorazí zpráva od Honzy: „Matka klade. Kdy si přijedeš?“ Připsal i čas: každý den ve 20:15. V tu chvíli už vím, že dnešek bude opravdu výjimečný.

Předání proběhlo až krátce před devátou večer, kdy už horko trochu polevilo. Když jsme dorazili, stál Honza připravený u brány i s bedničkou. Přebrala jsem si od něj ten malý poklad, naplněný šuměním včelích křídel a jemnou vůní medu. Řeknu vám, na světě nevoní nic tak krásně jako včelí úl. 

Ještě chvíli jsme stáli s Honzou u auta a povídali si o počasí, o včelách, o životě. 

Když jsem se vrátili domů, vzduch voněl létem a nebe se halilo do sametového soumraku. Stihla jsem už jen bedničku s mým nových oddělkem opatrně přenést pod třešeň a otevřít očka, aby mohly včelky hned ráno, až Máťa oznámí, že je nový den, vylétnout a začít prozkoumávat svůj nový domov.