Májové rojení

Bylo 12.května. Obloha jako vymetená. Krásný teplý jarní den nás vytáhl na zahradu, kde jsme si s taťkou na lavičce pod ořechem vyhřívali svoje kosti. Letošní jaro bylo opravdu nebývale teplé a příroda byla ve všem tak o 14 dní napřed. 

A nebyli jsme očividně sami, komu se nechtělo vysedávat doma. Odněkud zdálky k nám přicházel zvláštní hukot, nejdřív jsem si myslela, že je to vítr, ale ten zvuk byl příliš pravidelný, příliš živý. „Tohle není vítr,“ zamumlal táta a oba jsme se zvedli z lavičky a odešli směrem, odkud ten zvuk přicházel.

Zašli jsme až za roh domu, a v tom  jsme to uviděli.  Tisíce drobných tělíček se vznášely jako tmavý oblak nad šípkovým keřem, co rodičům roste u plotu. Včely kroužily a vířily nad ním, jako by tančily ve vzduchu, naplněné energií toho teplého jarního dne. Každý jejich pohyb byl organizovaný a přesto plný divoké svobody. 

Srdce mi poskočilo. „Májové rojení!“ řekla jsem nadšeně, zatímco taťka jen kývl. Bylo úžasné sledovat to velkolepé představení.  Myslím, že oba s tátou jsme cítili ten vzrušující klid, který zažívá každý včelař a je úplně jedno, jestli jste začátečník jako já nebo zkušený včelařský harcovník jako můj táta. Je to určitá směsice pokory a obdivu k těmto malým tvorům, kteří opustili svůj původní úl a vyrazili na cestu, aby si našli své nové místo na světě, svůj nový domov.

Ještě chvíli jsme stáli a fascinovaně sledovali, jak se roj včel pomalu usazuje na keři. Bylo mi ale jasné, že musíme něco udělat. Nechtěla jsem včelky nechat napospas, ale zároveň mě přepadla nejistota – ještě nikdy jsem roj nechytala sama, a navíc jsem u sebe neměla žádné vybavení – kombinézu, klobouk, roják, nic. Zatímco včely klidně hučely ve větvích, vydala jsem se do dílny pátrat po tátově starém rojáku. Když jsem ho pod vrstvou prachu konečně našla, potřeboval pořádně očistit a trošku opravit. Máma mi půjčila starou záclonu, kterou jsem si přehodila přes hlavu jako improvizovaný závoj, a asi o dvě čísla větší oranžové gumové rukavice, ve kterých sice byly moje ruce dobře chráněné před žihadly, ale zároveň jsem v prstech neměla žádný cit.

Roják jsem opatrně položila do trávy, přímo pod těžký rojový hrozen, který se díkybohu usadil docela nízko nad zemí. Táta vzal hadici a jemně pokropil včely vodou, aby je uklidnil. Dvakrát jsem rychle trhla za šlahoun a včely se s lehkým šelestem snesly dolů, přímo do připravené bedýnky. Nechali jsme jim dostatek prostoru a času, aby se i ty poslední bloudící včelky připojily k ostatním, co už klidně hučely uvnitř. Hotovo! Teď už zbývalo je jen přenést do jejich nového domova – nového úlu, kde začnou psát svůj další příběh.