Nový úl

Slunce se poslední dva dny přestalo schovávat za mraky, roztál všechen sníh, a tak jdu na chvíli ven, bláhově (je totiž teprve konec ledna) vyhlížet první náznaky jara a pána z PPL, který mi má dnes doručovat balíček. 

Zahrada je stále pořádně odmáčená, šedivá a jaksi pustá. Nasypu ptáčkům do krmítka slunečnici a vyruším přitom červenku, která si zrovna pochutnávala na lojové kouli.  Popojdu o kus dál, aby se mohla vrátit k hodování. V záhoncích na jižní straně domu začínají ze země tu a tam vyčuhovat špičky jarních cibulovin. Muchovníkům podél plotu se zajíc opět postaral o “jarní sestřih” a hraboši, jak se zdá, si smlsli na kořenech mladé vrby hakuro, kterou jsem zasadila teprve v dubnu.  Vítr si s ní pár dnů pohrával a její kmínek se teď naklání k zemi. Zkusím jej zatlačit hlouběji do půdy a pořádně přišlápnout, třeba se ji podaří znovu zakořenit.  Prohlížím jabloně a další ovocné stromky. Některé budou letos potřebovat trošku prostříhat. A tak si to připíšu na můj seznam úkolů, který nosím v hlavě.

Pod třešní už to tři týdny zeje prázdnotou. Ještě pořád, když si na moje včelky vzpomenu, mě píchne u srdce. Nikdy bych si nemyslela, že mě ztráta hmyzu takhle rozesmutní. Mám pocit, jako bych přišla o staré přátele…

Z doslechu vím, že nejsem jediná, komu tady v okolí tuto zimu včelstvo uhynulo. Vypadá to letos opět na masivní vymírání… Kéž by nám tahle smutná skutečnost byla zdviženým ukazováčkem, povzbuzujícím nás všechny k hlubšímu porozumění a k láskyplné péči o křehkou ekologickou rovnováhu v našem okolí.  

A jak si to tak přešlapuji u prázdného úlu, boty se boří do rozměklé půdy a srdce těžkne nad křehkostí včelích společenstev, v kapse mi začne zvonit mobil. 

„Prosím?“ ozvu se. 

„Tady PPL. Vezu Vám nějaký úl. Jste doma?” 

„Ano. Už na Vás netrpělivě čekám…”