Přelom rok

Rok se s rokem sešel a máme tu zase leden.  Měsíc nových začátků, smělých předsevzetí a velkých plánů a taky měsíc mrazivých temných dnů.  Přelom roku ve mě vždycky vyvolává smíšené pocity, a ne všechny jsou spojeny s radostným očekáváním nového začátku. Možná to souvisí s tíhou, kterou v sobě nese vzpomínání na uplynulé měsíce, na nesplněné plány a neuskutečněné sny. A možná je to jen tím,  že jak stárnu připadá mi, že čas utíká stále rychleji a rychleji a  podzim života je zas o kousek blíž… 

Co vám budu vykládat, prostě přelom roku nemám rada. A ani letos tomu není jinak. Na začátku ledna klesla nejen moje nálada, ale i teploty venku hluboko pod bod mrazu. V noci dokonce až na nemilosrdných mínus 18. Zahradou se proháněl studený severák a tvořily se sněhové závěje. A tak jsem se s Ludvíkem zavřeli doma a snažili se udržet v teple.  

Když se po týdnu počasí konečně umoudřilo, první moje kroky vedly samozřejmě ke včelám. Chtěla jsem se jich zeptat, jak se jim vede, a tak jsem opatrně očkem pustila do úlu sluchátko a na mobilu spustila funkci diktafonu. Obvykle se mi podařilo nahrát jemný šumivý zvuk, to jak včelky v chomáči svými tělíčky úl vyhřívaly.  

Tentokrát se mi ale to šumění nepodařilo zachytit. Na nahrávce bylo slyšet jen hrobové ticho. A tak jsem to zkusila ještě jednou. Sluchátko jsem do úlu spustila o trošku níž a začala nahrávat podruhé. Opět se stejným výsledkem. Zaklepala jsem na stěnu úlu, ale nikdo se mi neozval….Úl jsem otevřela už jen, abych se utvrdila v mém tušení… Uhynuly! Všechny!