Dýmák po dědovi

„Něco pro tebe mám,“ říká taťka a podává mi starý včelařský dýmák. „To je ještě po dědovi, víc už toho nemám.“

Páni, ten dýmák musí mít tak padesát let. Už se na něm trošičku podepsal čas a všechna dědova setkání s jeho včelkama. Zelená barva, kterou byl kdysi natřený, se na několika místech už oloupala. Ale měch, kterým se rozdmýchává kouř, pořád funguje. 

Svého dědu znám jen z vyprávění a několika málo černobílých rodinných fotek.Neměli jsme možnost se osobně setkat, protože odešel z tohoto světa tři roky před tím, než jsem se narodila. 

Ale teď, když beru do svých ruk ten starý dýmák, cítím jakousi spojitost s minulostí a s dědovým odkazem. A když jej zapálím a vyfouknu první obláčky dýmu, jako by děda stál po mém boku a šeptal mi: “jen klid,holka, není se čeho bát, jsem tady a vedu tvoje ruce”.