Začínám přikrmovat

Slunce i v těchto srpnových dnech pořád ještě šplhá vysoko na oblohu a laská každý kousek krajiny svými paprsky. Na polích zlátne obilí a začíná se sklánět pod tíhou zrna. I některé jabloně v naší zahradě ohýbají své větve pod tíhou dozrávajících plodů. Na rozdíl od hrušní a švestek, které se letos rozhodly dát si oddechový čas. Zahradou se line vůně ještě stále kvetoucích trsů levandulí a trávník zdobí malé bílé bambulky jetele lučního. Včely poletují mezi jeho květy a sbírají nektar, který později přemění ve sladký med, zásoby pro své zimní sestry. V záhoncích mezi zeleninou vyčnívají dlouhé stvoly divizny a s ohromnou pompou začínají také rozkvétat slunečnice. Pokaždé, když tudy procházím, se na okamžik zastavím a kochám se pohledem na ty obrovské žluté, oranžové a tmavě červené květy a na včely, které se doslova koupou v moři žlutooranžového pylu. 

Jinak toho včelky už moc k navštěvování nemají, většina rostlin dozrává a tvoří semena nebo pomalu ukládá energii do kořenů, cibulek a hlíz a proto včely doslova pátrají po posledních kapkách nektaru. Stává se, že silná včelstva v tuto dobu doslova vyloupí zásoby svých slabších sousedů. Vyloupená včelstva pak nemají šanci bez zásob přežít zimu. 

Když jsem si včely před pár měsíci pořídila, slíbila jsem jim, že jim jejich zimní zásoby nebudu brát a že jim umožním přezimovat na jejich vlastním medu. Po dnešní kontrole ale vím, že jej nemají ještě dostatek a tak začínám se zimním přikrmováním. 

Recept na krmný roztok podle Rudolfa Steinera, z knihy Ekologické včelaření, str. 107