A co teď ?

27.května 2023

Každý den za nimi chodím. Aspoň na chviličku.  Postávám opodál a špehuji je, jak opouští bezpečí svého včelího domova. Vím, že jsou zkušení včelaři, kteří z pohybu na česně dokáží vyčíst spoustu informací o dynamice uvnitř úlu. Já to neumím. A netuším, jestli to kdy umět budu. Já sem chodím, abych se ujistila, že tady opravdu jsou. 

Vlastně dnes jsou tady přesně týden. Lákalo by  mě, se kouknout  do úlu a podívat se, co se tam  právě uvnitř děje. Jsem zvědavá, jak se jim tady u nás daří. Ale nemám žádné zkušenosti a tak raději počkám, až k večeru dorazí Honza a navštívíme je společně. 

A tak si i dnes zatím dřepnu do trávy a pozoruji ta zlatohnědá tělíčka lesknoucí se v jarním sluníčku.  Z některých oček právě vylétá pár včel.  S ohromnou lehkostí se jedna po druhé rozlétají různými směry do okolní krajiny a vydávají se na své květinové dobrodružství. Do některých oček naopak zručně a elegantně přilétají včely obtěžkané nektarem a pylem. Jejich pohyby jsou rychlé a cílené, každá z nich má na rozdíl ode mě jasno v tom, co má dělat.  

Honza dorazil kolem páté. Zkušeně zapálil dýmák, nachystal rámky a košnici, nasadil si včelařský klobouk a společně jsme se vydali k úlu. Nejdříve na místo usadil košnici a pak do ní začal z rojáčku postupně přendávat rámečky. Jeden po druhém. Každý přitom pečlivě zkontroloval svým zkušeným okem. Hledal matku nebo aspoň vajíčka. Bohužel ani jedno nenašel. Moje včelstvo osiřelo a pohromadě jej držela jen péče o plodový plást, který jim Honza vložil do rojáčku, když jsme roj před týdnem chytali…