Kam s ní …

Duben/květen 2023

V  dřevěném zahradním domku mezi holbinami a dláty se Ludvíkovi pod rukama začíná rodit malý útulný úl. Chodí  sem v každé volné chvilce a precizně opracovává všechny kousky dřeva.  Můj návrh, abychom bedničku sešroubovali dohromady vruty, protože to bude přece rychleji hotové,  zavrhl a už několik dní japonskou pilkou a dlátem vykrajuje do dřeva rybinové spoje.  Postupuje pomalu, dává  si záležet na detailech a já vím, že ty naše včelky vycítí tu lásku a péči, kterou do stavby košnice dal a bude se jim proto u nás dobře dařit. 

A vždy, když jde Ludvík do dílny pracovat na včelím příbytku, vydávám se já do zahrady hledat nějaké vhodné místo, kam jej jednou umístíme. 

Severní stranu našeho pozemku nejspíš rovnou zavrhnu. Je tady sice několik záhonů s trvalkami a bohatě tu kvete jetel a česno bych mohla natočit na jih, ale je tady taky příjezdová cesta a parkoviště a vchod do domu. Zkrátka je tady docela velký pohyb a včelky by tu neměly nikdy klid. 

A co  zahrada pod domem?  Je orientovaná na východ a protože tu sluníčko svítí skoro celý den, pěstuji tady zeleninu. Je to sice takové moje malé království, barevné, voňavé, schované od pohledů sousedů mezi listy dýní, maliníkem a vysokými slunečnicemi, ale včelám by se tu, myslím, nelíbilo. V jednom rohu zahrady obrovský “krtinec”, pod kterým trůní náš zahradní sklep, v druhém rohu zahrady kurník a výběh pro slepice, takže pro včely nebezpeční úrazu a aby těch překážek nebylo málo v další rohu stojí skleník.  Stůl by tu měly včelky sice bohatě prostřený po celou sezónu a kdyby měly málo hned za plotem je rozlehlá louka, která se seče jen 2x ročně, ale za  ten překážkový let, který by musely každý den podniknout na své cestě za pylem a nektarem, by jim to asi nestálo. 

Tak jdeme dál, na jih. Najde se tu jedno zákoutí mezi smrkem, kroucenou vrbou a kdoulovcem japonským, kde by  byly včelky chráněné před větrem a měly dostatek soukromí. Sluníčka a teplíčka je tu taky hodně, včelám by se tady jistě dařilo, stejně jako levandulím, meduňce a tymiánu.  Ale zase jedno ale – a to naše terasa – asi by to nedělalo dobrotu.

Tak už zbývá jen západní strana. Docela blízko za plotem je dům sousedů a někdy v budoucnu kolem našeho plotu může vést příjezdová cesta na sousední pozemek. Kvetoucí keře, které doufám jednou budou sloužit jako živý plot a  které by případně jednou tu cestu odstínily, jsou ještě malé a ovocné stromy, zvláště jabloně a švestky na tom nejsou o nic líp. Jen v koutku zahrady, v dostatečné vzdálenosti od sousedovic pozemku, zatím stydlivě jako dívka v rozpuku postává  třešeň.  Už za pár dnů se obleče do něžných šatů s bílými kvítky a bude lákat nápadníky.  Včely a čmeláci z širokého  okolí se slétnou, aby se podívali na tu nádheru.

Sluníčko tu svítí  celý den, když česno natočím na východ, rozlétávaly by se včely do sadu a koruna stromu úl v poledne v letním žáru dostatečně zastíní jako paraplíčko. Nikdo je tu nebude rušit, nikomu nebudou vadit.  Budou tu mít prostor, volnost, budou obklopené krásou, klidem, tichem… Kvality, kterých si já sama celý svůj život cením nejvíce. 

Tady postavíme náš úl. A tady jednou, až zemřu, prosím, rozprašte část mého popela a tu druhou na prosluněných stráních Rychlebských hor. Tam na tom místě, říká se tomu na Kamenné,  kam s tátou chodíme pod koruny břízek sbírat hříbky, tam kde to voní mateřídouškou a je odtud nádherný výhled na protější stráň a  pak dál směrem do Polska. Tam, na tom místě, kde moji duši pokaždé naplní božský klid a ticho…