Včely, podzim a já

Září. Dny se viditelně krátí a noci bývají už docela chladné.  Děcka se vrátila do školních lavic a mě opět začaly pravidelné lekce jógy. Naše zahrada se s ubývajícím létem začíná zbarvovat do žlutých, oranžových a hnědých tónů. Na políčku stojí ještě pár  slunečnic, některé už mají semínka dávno vyzobaná od sýkorek, jiné ještě kvetou a jejich pyl je jednou z posledních radostí pro mé včelky. V záhonku podél příjezdovky rozkvétají třapatky, jejich barvy přecházejí od jasně oranžové až po temně rudou.  Jako by skrze ně zahrada vstřebávala poslední paprsky zapadajícího slunce. Mezi ježatými květy echynaceí se ještě nenápadně usmívají  kvítky měsíčku lékařského, fialové rozchodníky a něžné astry. 

Za pár dnů přijde podzimní rovnodennost, a tak vyrážím naposledy zkontrolovat své včelky. Chci se ujistit, že mají dostatek zásob a jsou připravené na zimu. Obě včelstva byla celou dobu, co je na zahradě mám,  klidná a mírná. Mám pocit, že mezi námi vzniklo zvláštní pouto – já jim dávám “péči” a domov, ony mě na oplátku naplňují radostí a pocitem smysluplnosti.

Obhlídku začínám u letošního oddělku. Pomalu zvedám víko, odkládám krmítko a opatrně vytahuji rámky. Včelám se to ale očividně vůbec nelíbí. Létají kolem mě, hlídají své království s rozhodností, kterou jsem doteď neznala. I když se snažím počínat si klidně, cítím z  nich určité napětí. A pak to přijde – rychle, nečekaně. Žihadlo. Přímo do palce na levé ruce. První za celou dobu mého včelaření.

Trhnu sebou, překvapená spíš než zraněná. „To nic, holka, jen malá připomínka toho, kdo tu vládne,“ uklidňuji se v duchu. Dokončím obhlídku oddělku a přiznávám, že trochu váhám, jestli zkontrolovat i ten druhý úl. Ale rozhodnu se pokračovat. Jenže sotva vytáhnu první rámek, přijde druhé zásah – tentokrát do ramene. Tohle už je jasné varování: „Nech nás být, všechno je v pořádku,“ jako by mi říkaly.

A tak zavírám úl a loučím se. „Holky moje, děkuji vám za vaši práci, děkuji za všechno, co jsme spolu letos prožily, za všechno, co jste mě naučily. Odpusťte mi všechny prohřešky, kterých jsem se na vás dopustila. Nebylo to úmyslné.  A z celého srdce vám i sobě přeji, ať se  v plné síle a dobré kondici shledáme zase na jaře.“

Sbalím si vercajk, otřu  pot z čela a vyrazím domů chladit si otékající palec a rameno.