Zimní chomáč

Příroda se zachumlala do sněhové přikrývky a odpočívá zimním spánkem. Už pár dnů mrzne. Dokonce i přes den. Život v zahradě utichl. Jen sýkorky a vrabčáci si občas přiletí ke krmítku pro semínko slunečnice nebo kousíček vlašského ořechu.  Kosům moje nabídka očividně nevoní a tak si v záhoncích pod listnatými keři hledají něco lepšího k snědku. Mulč, kterým jsem tak pracně záhonky v létě přikryla, rozhrabávají a zuřivě rozhazují kolem sebe. Uličníci jedni! 

Úl pod třešní si nasadil  bílou huňatou čepici s bambulí. Sníh snad poslouží jako další vrstva izolace, aby včelkám neunikalo drahocenné teplo. Včely už se také stáhly kolem královny do zimního chomáče, kde ji pečlivě svými tělíčky zahřívají, chrání a krmí a zajišťují tak přežití celého společenství. Z tenkých proužků měli, která padá na podložku na dno košnice, vyčtu, že se chomáč právě zdržuje v přední části úlu. Přesně tam se opřou první paprsky, až zase jednou vykoukne zimní slunce. 

Občas taky přiložím ucho k očku a naslouchám tichému šumění uvnitř úlu. Když nic neslyším, nesměle zaťukám na dřevo. Včely mi ihned odpoví podrážděným bzučením. Žijí a nepřejí si být rušeny. A tak se taky stáhnu domů ke kamnům, popíjím čaj s medem a trpělivě čekám na jaro.