Kapka medu

V červenci jsem do úlu nahlédla jen jednou.  I když my si užíváme plného léta, včely se již pozvolna připravují na zimu. Přesto ale plásty v úle pulzovaly životem. Matka stále krásně kladla a plodiště se rozrůstalo. Celé společenství sílilo. Z původně 3 obsazených rámků se nyní včely pohybovaly na 5. 

A na každém z nich, jako na stránce z tajného deníku,  byl zachycen fascinující příběh včelího života. V dolní části plástve se nacházely buňky s plodem. Vajíčka, larvičky, kulky a právě se líhnoucí včely – nejdůležitější a nejcitlivější část včelího společenství – pulzující srdce celého úlu. 

Kolem plodu skládaly včely nádhernou mozaiku v barvách  jemných pastelů až po syté odstíny. Pylové zásoby. Včely je umisťují tak, aby byly čerstvě vylíhnutým včelám lehce dostupné.  

A zbylé buňky plnily nektarem a medem. Jejích povrch byl ještě hladký a lesklý, v každé kapce se zrcadlila okolní krajina a sluneční paprsky ji propůjčovaly nádhernou jantarovou barvu.  Kdybyste se přiblížili, cítili byste vůni květin, které jí daly život. 

Jak asi chutná? Napadlo mě. Nabrat na nehet malíčku trošku toho zlatavého pokladu. Konzistence je měkká a krémová a med by se začal určitě na prstě ihned roztékat. A by se neroztekl úplně, vložila bych prst rychle do úst. Nechala bych med pomalu roztát na jazyku, aby měl dostatek času uvolnit svou sladkost s lehkým nádechem karamelu. Polkla bych a v ústech by pomalu začaly doznívat všechny ty jemné odstíny květinového nektaru, vosku a teplých jarních dnů… 

Nakonec ale neochutnám. Odolám. Nechci ujídat ze zásob, které včely nasbíraly pro své zimní sestry. Počkám si na příští jaro a ochutnám z toho, co na mě zbude.