Taková slavnostní chvíle

Další krásný májový den. Jaro v plném proudu. Teploty se začínají blížit k 25 a zahrada je právě plná barev a vůní. 

Rojáček se včelami, který jsem si včera večer přivezla, jsme uložili do sklepa. Bylo už docela pozdě a pod třešní, kam chci úl postavit, nebylo ještě všechno připraveno. Ve sklepě je tma a příjemný chládek. Včely se tam do rána snad trošku zklidnili.

Dobrá. Jdeme na to. Budu si muset pro tuto slavnostní chvíli obléknout svou nejlepší zimní bundu. Ano. Zimní bundu. Nemám totiž včelařskou kombinézu, zapomněla jsem si ji koupit, a nic lepšího jako ochrana před žihadly mě zkrátka nenapadá.

Nervozně, ale plna očekávání otvírám dveře do sklepa.  Přivítá mě tlumené bzučení. Chvíli jen tak poslouchám a říkám si, že ta písnička, kterou si včely broukají, má dnes o mnohem klidnější melodii než ta včerejší. Dobré znamení.  

Do třesoucích ruk beru rojáček a opatrně ho vynáším na světlo.  Cítím, jak mi čůrek potu  stéká po zádech. Netuším, jestli je to stresem nebo tím mým pracovním outfitem. V každém případě, jestli mě vidí sousedi, určitě si teď klepou na čelo…

Uvnitř rojáčku to začne trošku víc hučet a já si říkám, že to je určitě v pořádku, že mi včely jen sděluji jak moc se těší, až se budou moci opět svobodně prolétnout. 

Nesu roják zahradou. Kosatce dnes drží čestnou stráž a pivoňky pozvedají svoje kalichy, jako by chtěly připít včelám na uvítanou. Čas přestávám vnímat, srdce v hrudi buší jako zvon, skoro nedýchám. V hlavě se mi ale vynoří úryvek z knihy Včelař z Aleppa. „Kde jsou včely, tam jsou květiny, a kde jsou květiny, tam je nový život a naděje.“

Bedničku s včelami opatrně položím pod korunu mladé třešně. Společně s Ludvíkem otevřeme všechna tři očka. A pak už se jen uctivě vzdálíme. Chvilku se nic neděje, pak ale vykouknou z úlu první včely, rozhlídnou se a vyletí. Stres se rozplývá a srdce nalézá pokoj. 

Tak ať se vám tady daří, včelky naše.